7 TIPŮ, JAK NĚŽNĚ ZKROTIT NEZVLADATELNÉ DÍTĚ

Už zase lítá jak potřeštěná. Strašně pořád křičí. Proboha, nevydrží sedět na jednom místě. Já se z něj zblázním, pořád mluví a mluví. Copak si nemůže chvilku sednout a malovat si nebo si číst? Mít tak chvilku pro sebe, jen chvilku…

Běží vám tohle hlavou? Jdete z práce, jste utahaní a máte toho opravdu dost. Ještě vás čeká nákup, nádobí, prádlo, večeře. Se školáky je potřeba udělat úkoly. Jsem na to sama. „To je vize!“, říkáte si a to ještě nepočítám, co se dělo v práci. Kolegyně vás celé dopoledne prudila, byla hrozně nesamostatná, šéf se neustále na něco dotazoval a hromada s úkoly se před vámi jen kupila. Ještě před obědem to vypadalo, že snad ani neubývají, …

Pěkný výčet, že?

Taky to znám. Někdy to u nás doma vypadá stejně. Takže vám rozumím a chápu takovéto pocity.

PROČ SE TO DĚJE?

Protože pracuji s dětmi a mládeží, snažím se neustále zkoumat důvody a způsoby, proč se nám to děje a nalézat cestičky, jak z toho ven.

Došla jsem k pár úplně jednoduchým závěrům.

ZA PRVÉ

Všeobecně mají děti v současné době velmi málo času na to, aby mohly být skutečně sami sebou, mohli si hrát a trávit čas, jak ony chtějí. Neříkám, že je to tak všude, ale dokonce i v mnoha mateřských školách mají děti tak nabitý a řízený program, že jim z toho musí jít hlava kolem. Velkou část dne se musí přizpůsobovat a ovládat. Ovládat a přizpůsobovat.

A to prosím není v žádném případě žádný útok na učitelky mateřských škol. Já si jejich práce nesmírně vážím, protože to, co je na ně kladeno za úkoly, požadavky z míst ministerských, zřizovatelů a také od rodičů, je – promiňte mi ten výraz – „mazec“.

Zpět k dětem. Děti z čisté a upřímné lásky chtějí vyhovět. A tak se snaží přizpůsobovat, být poslušné, zapadnout. Fungují v režimu, který jim prospívá, nikoliv však to obrovské množství úkolů, požadavků. Samozřejmě, čím menší, tím je to pro ty mrňousky těžší.

Školáci to mají ještě náročnější. V podstatě ze dne na den musejí vstoupit do prostředí plného všelijakých pravidel, nařízení a zákonů. Prosím opět podotýkám, že pravidla do určité míry potřebná jsou!

Jenže najednou mám sedět na jednom místě, najednou mám neustále mlčet, najednou mám každých 45 minut podávat výkony, být soustředěný, nerušit, nevybočovat z řady, nemluvit, sedět a psát. Sedět, mlčet, poslouchat, soustředit se, psát, … a tak pořád dokola od rána až do brzkého odpoledne.

Nikdo se neohlíží na to, jakou jsem měl noc, zda jsem dobře spal. Nikoho nezajímá, co jsem minulý den zažil. Málokoho zajímá, co se aktuálně děje u nás doma. Nikdo netuší, co mi sourozenci provedli. Málokdo se zamýšlí nad tím, jak se tady ve třídě, ve škole, cítím. Nemám nikoho, s kým bych si mohl promluvit o tom, co cítím, co se mi honí hlavou.

A pokud ano, tak mi na to má stačit 5-10 minutová přestávka?

Mám se stihnout proběhnout, vyčůrat, nachystat si sešity, knížky, pomůcky, popovídat s kamarádem, nadechnout se čerstvého vzduchu, napít, zobnout si do svačiny, případně přenést všechny své školní pomůcky do jiné třídy, v jiném patře.

Promiňte mi, ale to je snad skoro nemožné. Velmi dobře si pamatuji, jak mě to ubíjelo. Byly dny, které byly fajn, ale byly dny, kdy jsem fakticky přežívala a hlídala minuty, které se pomalu sunuly ke konci školního dne. Školu jsem měla ráda, měla jsem prima kamarády a na základku v tomto ohledu hrozně ráda vzpomínám.

Je toho zkrátka na ty děti někdy moc.

ZA DRUHÉ

Mnohokrát jsem se sama přistihla, jak vysoké nároky mám na svoji pětiletou dceru nebo syny mého partnera (10 a 17 let). Kolikrát se stalo, že jsem se zlobila, že nesplnily má očekávání. Kolikrát po nich chceme to, co sami neděláme. Bohužel, je to tak. Dokonce na ně někdy přehazujeme svoje povinnosti, které bychom měli zvládat my – jejich rodiče. Přiznávám to těžko a nerada, věřte mi.

Někdy mě až straší, jak po nich vyžadujeme činnosti zcela automaticky jak po strojích, aniž by nás skutečně zajímalo, zda se jim chce, zda mohou to či ono udělat a jaké mají případně důvody proč ne nebo za jakých okolností by to šlo.

A to pozor! Jsem jednoznačně za to, aby děti doma povinnosti, (stejně jako radosti), měly už od mala a pomáhaly. Jsem přesvědčená, že návyky spolupráce potřebují naši miláčci v sobě pěstovat a rozvíjet od dětství. Patří to k součásti našeho společného soužití.

Přitom je to velmi jednoduché změnit.

ZA TŘETÍ

Ani my nejsme žádní svatoušci. Máme své nálady, jsme odpočatí nebo unavení. Prožíváme své osobní příběhy, které nejsou vždy radostné, máme nějaké touhy, plány a potřeby. I na nás je potřeba myslet. Jenže! Děti jsou od malička naším neuvěřitelně přesným barometrem a zrcadlem. Dokáží nám tak úžasně svým chováním a jednáním vykreslit naše nálady, naše téma a odzrcadlit, jak se právě cítíme.

Jsou napojené, protože ony se učí nápodobou. Ano je to tak.

ZA ČTVRTÉ

Žijeme v příliš rychlé době, plné technologií a nás pobyt venku, na zahradě, v přírodě se hodně vytratil. Nemluvě o tom, jak jsme se vzdálili přirozeným přírodním cyklům, které mají zásadní vliv na naše tělo, duši a zdraví vůbec. Jako bychom zapomínali, že jsme součástí přírody.

K tomu můžeme hravě připočíst i stravu, která je teď všude dostupná a tak potraviny, které v určitých obdobích nebyly, můžeme konzumovat, kdy se nám zachce a v jakémkoliv množství. O kvalitě se raději rozvádět nebudu. Sama v této oblasti svádím osobní souboj.

 

JAK TEDY POMOCI DĚTEM A TAKÉ SOBĚ?

• ZA PRVÉ – zvládni sám sebe

Je potřeba naučit se zvládat sám sebe. Mít svůj režim a řád. Ujasnit si při čemkoliv, co děláme, proč to děláme a za jakým cílem, abychom to dítěti dokázali velmi snadno v případě potřeby vysvětlit a popsat. Možná pro nás roztržitější, divočejší nebo aktivnější to bude vyžadovat trochu sebedisciplíny, tréninku a příprav.

Musím s radostí říct, že to jde, i když to někdy drhne a dá to zabrat. Jakmile děti uvidí, že vše, co po nich požadujeme, děláme také a s lehkostí, moc rády to začnou opakovat.

U nás doma to dopadlo tak, že dokonce chtějí pomáhat nebo si některé aktivity vzaly za své a nás u nich odmítají. To zní dobře, že?

• ZA DRUHÉ – měj na děti realistická očekávání

Tak jako my potřebujeme čas, kdy vypneme a můžeme jen tak lelkovat, odpočívat, nic nedělat nebo dělat ležérně, tak to potřebují děti. Vlastně to potřebují dvakrát tolik! Ano, je to tak.

Děti si potřebují hrát, hrát, hrát a zase hrát! (Nebo pomáhat.)

Hry jsou pro ně tolik objevné a dobrodružné. Děti potřebují svůj svět plný her a fantazie, neviditelných kamarádů, neskutečných objevů a sebebláznivějších pokusů.

Mějme pořád na paměti, jak jsou naše děti veliké, kolik je jim let, co už by mohly zvládnout.

Přehrajme si celý jejich a případně náš den. Kolik toho již dnes zvládly a zažily? Jak se cítily? Jak náročné to pro ně bylo? Měly už čas si oddechnout? Měli jsme čas si s nimi popovídat? Měli jsme čas je obejmout a pochválit?

• Pokusme se činnosti, které po nich chceme předložit jako nabídku ke hře.
• Pokusme jim vysvětlit, proč tuhle jejich pomoc a aktivitu vyžadujeme a potřebujeme.
• Popišme, proč je třeba tuto činnost vykonávat a třeba , jak jsme to dělali my, když jsme byli děti, co fungovalo a na co bychom si už dnes dali pozor.
• Zkusme jim popsat výhody, které tím získají ony, my a také ty společné. Ty ovšem dodržme!

• ZA TŘETÍ – chval, třebaže jen za maličkosti

Je velmi důležité, aby děti byly oceněné, aby se cítily důležité a pro společenství (rodina, třída, klub, skupina) potřebné a především milované. Buďme u toho co nejvíc konkrétní, ať je dětem předmět pochvaly jasný. Věnujme jim upřímný pohled, dotek, chvilku pozornosti.

Vzpomeňte si, jak málo pochvaly, (pozornosti, ocenění) se dostává nám. S dětmi je to stejné. Jen pro ně je to životně důležitá výživa pro další život.

• ZA ČTVRTÉ – dávejme jim zvládnutelné úkoly

Než dětem zadáte nějaký úkol nebo povinnost, dobře si promyslete, zda je již schopno tuto věc zvládnout. Ze své zkušenosti velmi dobře vím, že na tuto záležitost my dospělí častokrát zapomínáme.

Pro děti je to ovšem dost zásadní. Pokud dostanou úkol, u něhož je již předem pravděpodobné, že jej nezvládnou, je potom téměř jisté, že pokud to nejsou zrovna malí bojovníci, neúspěch a demotivace se dostaví rychle a snadno.

V neposlední řadě se smiřme s tím, že každé naše dítko má talent a je šikovné na něco jiného. Při rozdělování úkolů to může být skvělé vodítko, koho čím pověřit. U nás doma se to neskutečně osvědčilo.

Stejně jako děti dostávají úkoly, měly by být nahlas vysloveny i úkoly pro dospělé. Jsme přece jedna parta, co si vzájemně pomáhá, protože každý z nás umí něco jiného a žijeme tu spolu.

Je úžasné sledovat děti, které se radují z toho, že zvládly svůj úkol a třeba přitom překonaly sami sebe.

• ZA PÁTÉ – pomáhej, až ve chvíli, kdy jsi požádán

Když už je úkol zadaný, nechme na dětech, aby se s ním „popasovaly“ sami. Nestůjme jim za zády. Dejme jim prostor – časový i fyzický.

Dejme jim především naši důvěru a víru, že to zvládnou. Ubezpečte je o tom a případně připomeňte, že když budou potřebovat radu, pomoc, mohou za vámi přijít.

Uvidíte, že se budou dít zázraky.

• ZA ŠESTÉ – nečekej dokonalost

Mějte stále na paměti, jak jsme se učili a stále učíme my. Jsme my hned dokonalí v tom, co děláme? Samosebou, že ne. I my potřebujeme opakování, než se to, co potřebujeme naučíme.

Je úplně jedno, zda nám jde o to, zda má být dítko zrovna na místě, kde se teď nacházíme, ticho nebo zda má nějaký úkol třeba v domácnosti. S pochvalou, oceněním a opakováním se to bud raketovou rychlostí zlepšovat.

• ZA SEDMÉ – dejme jim prostor pro volnou hru a možnost být sám sebou

Dítě má být především dítětem. Má si hrát, objevovat. Mělo by mít kamarády a nasávat svět kolem sebe jako houba po dešti. A k tomu patří smích, radost, křik, pláč, vřískání, běhání, patlání, divočení, lezení do zakázaných koutů a míst, roztodivné blázniviny, rošťačiny, zlobení, ….však vy víte.

 

MÁM DÍTĚ S DIAGNÓZOU

V poslední době papír s diagnostikou nějaké nedostatečnosti, přebytečnosti či poruchy bývá výmluvou proč s dětmi nedělat nic a neustále je omlouvat. To tedy rozhodně není „Cesta jak na to“! Nikdy by se děti, ani my, nic nenaučily, kdyby nechybovaly, kdyby nebyly nuceny činnosti opakovat. Je to přirozený postup, přirozená cesta.

Na druhou stranu uznávám, že jsou děti, které skutečně potřebují odbornější přístup.

Jsou aktivity a činnosti, kterými je u dětí možno podprahově dostat do těla signály a návyky pro ovládnutí sebe samých, pro zklidnění a nastartování nových návyků.

U dětí s poruchami chování, stejně jako u těch zdravých, se mi rozhodně osvědčilo toto:

• Somato-senzorická terapie, jejímž základem je jóga. Při této terapii se dítě učí práci s dechem a tělem. Dochází k celkovému zklidnění. Ztišuje se aktivita mozkových výbojů. Děti se naučí soustředit a uvolňovat svoje tělo.
• Motorická terapie, z níž je vynikající a já mám vyzkoušeno bubnování. Přes bubnování se dítěti podprahově vštěpuje určitý rytmus a řád, který patří do našeho každodenního života. Dítě může využít svoji energii na produkci zvuků, hudby a ještě svým muzicírováním druhého potěšit a pobavit. Bubnování má mnoho pozitiv na těle i na duši.
• Divadelní výchova (též dramatická výchova), obor poskytující možnost radostné bezpečné hry, prostoru a prostředí, v němž je možné si každodenní situace bezpečně vyzkoušet, přehrát, podívat se na ně z jiného úhlu pohledu, vyzkoušet si a zažít stejnou situaci v kůži někoho jiného. Techniky, hry a cvičení jsou velmi pestré. Metody jsou bezpečné. Stále se účastníci takovéto lekce nacházejí v prostředí hry. Tvoří se na všech úrovních – tělesné, duševní i duchovní. Rozvíjí se myšlení, osobní schopnosti a dovednosti, empatie, získávají nové návyky a kultivuje celkový projev. (Více o tom v příštím článku.)

Úžasné je, že všechny tyto terapie a výchova jsou vhodné pro kohokoliv. Není nutné mít odborně stanovenou diagnózu. Jsou to činnosti, které fungují jako neuvěřitelně příjemná forma prevence a trávení času. Přináší parádní úlevu, aktivní odpočinek, příjemné a radostné pocity – dětem a dospělým. Může to být prima zábava pro celou rodinu.

Ručím za to, protože to mám osobně na vlastní kůži vyzkoušeno!

Vaše Jana