Smutné příběhy z dětských kočárků

Je horké letní odpoledne. Rozhodla jsem se jít tvořit a občerstvit do zahrádky své oblíbené kavárny. Moc ráda tvořím ve „veřejné samotě“. Občas přitom sleduji své okolí a hledám svá témata a profesní inspiraci.

Jsem zahloubaná do své činnosti, když se najednou v mé blízkosti odehrává typická situace. A dnes to není poprvé. Přichází maminka s kočárkem. V něm sedí malé roztomilé děvčátko, kolem jednoho roku věku, s očkama dokořán a doslova hltá dění kolem sebe. Maminka učiní objednávku, usadí na straně vedle kočárku a vytáhne mobilní telefon. PO chvilce začne psát a oddává se, zdá se, dramatické nebo dobrodružné konverzaci. Holčička chvíli sleduje bedlivě okolí. Kolem sedí u několika stolků páry nebo menší skupiny a živě konverzují.

Malé zázraky na denním pořádku

A teď to přijde. Děvčátko začíná pomalu hýbat svou pusinkou a začíná si povídat. Zkoumá pusinku, osahává si ji ručičkami a pomalinku její hlásek začíná nabírat na intenzitě a snaží se napodobovat ostatní kolem. Usmívá se a je potěšena, jak umí se svým hláskem kouzlit. Naléhavě hledá parťáka k rozhovoru. Připoutána v kočárku na maminku dobře nevidí a co víc, maminka zahloubána do mobilní konverzace, na dcerku nereaguje.


Hrát si a sdílet

Vidím, že malá řečnice ztrácí elán a tak s ní navazuji kontakt. Bože, ta radost dětské tváře! Maminka vlažně zpozorní, usměje se na mě na znamení, že jí moje počínání nevadí, a dál se věnuje telefonu. Škoda. Asi je to důležité.

Po chvíli se vracím ke své aktivitě a občas na holčičku udělám nějaký kukuč. Tak jej zopakuje. Hra ji očividně baví. Občas hledá tvář své maminky. Jistě má maminku hodnou a milující. Jen je obrovská škoda, že nevidí, co se právě ta malá naučila.

Holčička pomalu umlká a za chvíli jen sleduje mlčky okolní švitořící stolky.

Porozumět

Po půlhodině a vypité kávě maminka odkládá telefon, přitočí si kočárek, dá holčičce sladkou pusu a usměje se na ni. Ten příval štěstí! Konečně, říkám si. Holčička se zkouší ještě jednou rozpovídat. V tom okamžiku je umlčena dudlíkem, následně kouskem chleba. Obojí odmítá a záhy na to přichází pláč. Maminka nechápe, nerozumí. Neví.

Dcerka dostane rychle alespoň napít. Je „napojena, nakrmena“, ale nepochopena. Pláč získává na intenzitě. Maminka spěšně platí a, aby nerušila jiné hosty, odjíždí.

Dobrý konec, všechno dobré

Ale, co to? Maminka veze kočárek, holčička ji vidí do tváře a začíná se uklidňovat. Maminka na ni promlouvá a než se mi ztratí z dohledu zaznamenám ještě úsměv té maličké. Opravdu se mi uleví.

Maminku nesoudím. Možná měla za sebou opravdu náročný den, možná opravdu řešila něco závažného. Možná si zrovna potřebovala oddechnout.

Opět mám o čem přemýšlet

Víte, malé děti se učí nápodobou, učí se od nás. A my maminky jsme ten nejdůležitější učitel a partner. Tolik se dá vyčíst z naší tváře a ty malé „mršky“ jsou jako houba, nasávají do sebe nepřetržitě vše, co je kolem. Právě v tomto batolecím věku se nám začíná formovat řeč, celý mluvní aparát spouští svou činnost a takové okamžiky jako ten, co se odehrál v mé blízkosti, jsou nesmírně důležité. Pocit úspěchu a neúspěchu obzvlášť.

Pro mne osobně velké poučení – budu telefon odkládat mnohem častěji a využívat pouze na nejnutnější hovory. Svět kolem mě je mnohem zajímavější.

Komentáře

  1. Ano, bohužel toto také často vidím...a kolikrát bez "dobrého konce"....Jsem ráda, že jsem dětství svých dětí prožila bez mobilu (ještě nebyly tak aktuální) - proto nechci soudit. Ale dětství dětí uteče tak rychle - věnujme se dětem dřív, než nám vyrostou a my, maminky, pro ně už nebudeme tou nejdůležitější osobou jejich života.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky